Člověk by si měl plnit svoje sny. Životy máme jen každý ten svůj a ač se to v osmnácti letech nezdá, pěkně rychle to frčí! Ten, kdo se vzhlídne v pracovním postupu, chce to prostě “někam dotáhnout”, tak záhy tzv. na smrtelné posteli zjistí neblahou informaci. Promrhal svůj drahocenný čas pro potřeby nějakého nadnárodního koncernu a když se ohlédne, jediné co si pamatuje je pracovní stůl, telefon, stresy a plnění dedlájn. Já si někdy v třiatřiceti podobnou věc uvědomil. Ano, dělám job, který mě baví, moc! Jako moderátor v rádiu, novinář v týdeníku, či mistr zvuku ve studiu. A vydělávám slušné peníze! Ale jednoho dne jsem si cestou prvním ranním vlakem, pozorujíce ubíhající temnou zasněženou krajinu: “Má tohle nějaký smysl? Má to co dělám vůbec nějaký smysl? Jezdit každý den z města do města na čas někam do pracovní ubikace, prosedět poté celý krásný den před blikajícím monitorem a večer cestovat zpět do pronajatého bytu k odpočinku před zítřejším pracovním dnem? Začal jsem na tom pomalu pracovat. Zajímat se o techniky řízení času, nastavování si priorit. Přijímal jsem myšlenky Davida Allena, i Stephena Coveyho a dalších známých autorů. Věci se časem pomalu daly do pohybu a můžu říci, že já i celá má rodina držímer tak nějak pospolu ten náš směr, nejsme u konce, ale rozhodně nejsme zaseklí někde na začátku. Přidejte se k nové komunitě za svůj svobodný šťastný život.